Obsah

Osobnosti naší obce

 

Martin BACHÁČEK Nauměřský z Nauměřic

 

Citát M. Bacháčka:

"JAK ZVEDENOU BUDEME MÍTI MLÁDEŽ, TAKOVOU BUDEME MÍTI I CÍRKEV I OBEC I VLAST".

 

Narodil se roku 1539  v Cardovském statku čp. 1 v Neuměřicích. Jeho rodiče Václav a Marta vlastniličp. 1 - rodiště Martina Bacháčka určitý majetek proto syn mohl odejít studovat. Průpravné vzdělání nabyl ve školách ve Slaném, Táboře, Praze a Klatovech. Na univerzitu nastoupil už v poměrně pokročilém věku za rektorování Petra Codicilla z Tulechova. Poté působil Bacháček ve Znojmě, kde se učil němčině a také ve Vídni  (jako krasopisec a malíř miniatur). Univerzitní vzdělání si doplňoval na vysokém učení v Lipsku, v Altorfu u Norimberka, roku 1567 ve Wittenberku. Roku 1570 se vrátil do Čech. 

Nejprve vyučoval v panských rodinách, později na městských školách. Působil v Žatci (kde těžce onemocněl), v Pardubicích a poté u sv. Havla na Malé Straně v Praze. Roku 1577 se stal bakalářem, r. 1582 byl povýšen na magistra. Poté byl ustanoven profesorem fakulty svobodných umění (humanitní a přírodní vědy).

Jeho oborem byla matematika, geografie a astronomie, kterou od r. 1584 přednášel. Přednášel také řeckou a latinskou literaturu. Zastával postupně všechny univerzitní úřady. Byl představeným několika kolejí, děkanem fakulty se stal poprvé r. 1586, několikrát byl od r. 1591 místorektorem a rektorem univerzity byl zvolen r. 1598-1600 a 1603-1612.

Císař Rudolf II. jej povýšil do šlechtického stavu v prosinci 1591 s přídomkem "z Nauměřic". Roku 1595 vydal svým nákladem "Rudimenta Geograpica Joannis Honteri" (Počátky zeměpisu Jana Hontera). Sám také koncipoval a publikoval pedagogické spisy a směrnice. Zanechal také pozoruhodnou korespondenci. Byl rovněž předním znalcem dějin Karlovy univerzity.

Bacháček vydával  kalendáře, vyráběl globusy. Roku 1606 globusy nabízel ke koupi i pražské univerzitě.

Astronomie sblížila Martina Bacháčka s mistrem Tadeášem Hájkem z Hájku a s hvězdářem Janem Keplerem.                                 

Mezi jeho přátele patřil také známý a vynikající lékař Jan Jesenský, Tycho de Brahe, Adam Huber a další. 

Martin Bacháček se stal do značné míry předchůdcem Jana Amose Komenského. Od učitelů vyžadoval svědomitost a důkladné znalosti. Nebyl proti tělesným trestům. Školství se za jeho působení zlepšilo. Snažil se, aby učitel, bakalář, měl vysokoškolské vzdělání a bojoval proti sjednávání lidí nezkušených a někdy i polokriminálních. V dopise táborským konšelům r. 1603 mimo jiné napsal: "Pokud budeme mít naši mládež dobře zavedenou, mohou z ní být i dobří měšťané a senátoři." 

Po celé své působení se snažil čelit konkurenci a pletichám jezuitské akademie v Klementinu. 

Nebyl sice reformátorem, ale i neúnavným organizátorem českého školství. Staral se nejen o veřejné školy, ale i v soukromém vyučování byl dobrým rádcem, doporučoval do urozených rodin dobré učitele, ale také dbal o to, aby byli dobře odměňováni. Pro zvýšení úrovně škol založil r. 1591 při Karlově koleji vzorné gymnázium jako základ pro univerzitní studium. 

Za řízení Bacháčkova rektorování podléhalo univerzitě, jak se tehdy říkalo akademii, 101 škol a dále pak 5 škol na Moravě. V tom nejsou samozřejmě počítány školy katolické a školy českých bratrů. 

Rektor Bacháček měl tedy za úkol organizovat vysokoškolskou přípravu, organizoval přípravu učitelů, dosazoval je na stávající školy, vyvíjel tlak na způsob a rozsah výuky, spravoval chování učitelů. K tomu měl k dispozici i aparát, vězení a i právo využívat vězení státní správy. Spravoval i školy v našem okolí. Zejména ve Slaném, Velvarech, Budyni, Roudnici, Mělníku, Lounech atd. Města měla velký zájem, aby v jejich domově byly vybudovány školy. 

V roce 1609 byl ještě se třemi profesory jmenován členem evangelické konzistoře a téhož roku se zúčastnil jednání o univerzitní formu. Je rovněž autorem kolejního řádu.

Martin Bacháček měl dobrou povahu a byl všude oblíben. Byl údajný reliéf M. Bacháčka (foto V.Roškotová)sousedsky dobrosrdečný a štědrý, ale ducha praktického, jenž pilně přihlížel k poměrům a potřebám času. O tom svědčí usilovná snaha o sjednocení a úpravu českého školství. Tím si získal ve školství před Komenským největších zásluh. Kvůli tehdejším předpisům se nesměl oženit. Nikdy nezapomněl na svou rodnou ves a kraj. Jezdil na hody do Velvar, Mikovic, Zvoleněvsi a Neuměřic. V rodném statku navštěvoval rodiče a bratra Jiřího, který se později stal velvarským měšťanem. V Praze pomáhal studentům, kteří tam z Velvarska přicházeli. 

Zemřel v Praze z 16. na 17. února 1612. Byl pohřben v Kapli Božího Těla na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) pod náhrobníkem z červeného mramoru. Kaple byla ale r. 1791 zrušena. 

Mistr Jan Campanus Vodňanský se ujal vydání univerzitního sborníku na památku Bacháčkovu, k němuž se připojila i žatecká škola. Bacháčkova významu si vzpomněli i v cizině, ovšem jeho dílo dlouho nevydrželo. Zničila je bělohorská katastrofa. Dekretem z 22. listopadu 1622 svěřil císař veškeré školství do rukou jezuitů, kteří zrušili utrakvistické a evangelické školy a ponechali jenom katolické.

Za dědice jeho pozůstalosti se přihlásil bratr Jiří se sestrami. V koleji však milému Jiřímu Bacháčkovi řekli, že "umřel bez kšaftu, že peněz zanechal málo, dluhů však mnoho. Kdo bude děditi, musí tedy i dluhy platiti". Jak se nakonec porovnali, není známo.

Rodiště Mistra Martina Bacháčka z NauměřicMistra Martina Bacháčka list zhostný, jímž byl slavný mistr od své vrchnosti propuštěn z poddanosti, nalézá se v archivu Národního muzea. 

Rodné místo Martina Bacháčka Nauměřského z Nauměřic, Cardovský statek, dostal za vlády Marie Terezie číslo 1 a dochoval se pod ním až do našeho století.

 

Zeměměřické památky v ČR:

budova Základní školy, Letohradská ulice č. 1, Praha 7: na této základní škole jsou dva nápisy věnované dvěma významným osobnostem. Směrem do Křtižíkovy ulice je nápis "Komenský" a směrem do Letohradské ulice "Bacháček".

 

- Pověst o Bacháčkově narození
Když se Martin Bacháček narodil, spatřili prý lidé nad jeho rodným statkem velikou jasnou zář. Všichni se shodovali v tom, že tento chlapec vyroste ve významného muže české země. Všichni společně šli tu novinu oznámit svému pánovi Chrtovi, rytíři ze Rtína, seděním na Slatině, ale ten se jim vysmál: "Snad si nemyslíte, blázínkové, že se narodil nějaký budoucí světec nebo vědec?" Léta ubíhala jako voda ve Vltavě a z malého Martina skutečně vyrostl význačný, všeobecně uznávaný učenec - později rektor vysokého učení Pražského a probošt koleje krále Václava IV. Ve Starém městě Pražském. Sám pan Chrt ze Rtína se tehdy tedy pěkně mýlil. 

- Bacháček coby chovatel holubů
O tom, že chov holubů byl v 16. století v rozkvětu svědčí i to, že byla nutná jistá právní úprava o způsobu a vztahu v chovu holubů. Jednalo se o starý saský zákoník "Sachsenspigel". Známý historik Dr. Zikmund Wintr v jednom ze svých děl píše o prorektoru České univerzity mistru Bacháčkovi z Nauměřic, který choval v roce 1600 v univerzitních prostorách velké množství holubů.

- Mistr Martin Bacháček a pozorování Slunce
Je všeobecně známo, že náš nejslavnější rodák, Martin Bacháček Neuměřský z Neuměřic se věnoval astronomii. A to nejen výpočty, jak bylo v na počátku 15. století většinou zvykem, ale i přímým pozorováním. Bezpochyby na něj tehdy zapůsobil slavný Tycho de Brahe, který je označován za nejaktivnějšího pozorovatele všech dob. Opravdu jedinečné však je, že se Martin Bacháček věnoval i pozorování Slunce, které bylo v době před vynálezem dalekohledu považováno za velmi namáhavé a vyžadující nezměrnou trpělivost. Tehdejší vědci netušili nic o existenci slunečních skvrn, a tak astronomové vlastně čekali pouze na přechody Merkuru a Venuše přes sluneční disk. Tyto úkazy nastávají nejdříve za 7 let, a to ještě nemusí být viditelné na jednom místě. Nemůžeme se tedy divit, že roku 1607 Johannes Kepler a Martin Bacháček oznámili, že pozorovali přechod Merkuru přes Slunce. Z dnešních výpočtů však vyplývá, že tohoto roku žádný přechod Merkuru ani Venuše nenastal. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že tito dva přední astronomové pozorovali velkou sluneční skvrnu, a tím nevědomky objevili tyto útvary ještě 3 roky před Galileim. I když nerozpoznali, o jaký útvar se jedná, získali zcela první evropské pozorování. Dnes se výzkumem Slunce zabývá mnoho velkých hvězdáren profesionálně, ale i mnoho amatérů. I já svým dalekohledem pozoruji Slunce skoro denně. A díky této moderní technice mohu vidět sluneční skvrny každý jasný den. Ale faktem je, že nedaleko od Neuměřic, v Praze, byla díky Martinu Bacháčkovi zahájena první pozorování tohoto druhu v dějinách.
obr                   porovnání sluneční skvrny (vlevo a planety Merkur (vpravo) při přechodu přes Slunce

 

Bývalá kolej krále Václava

kolejKrál Václav IV. věnoval tuto kolej universitě v roce 1381. Na pozvání rektora Martina Bacháčka zde žil a pracoval Johannes Kepler.

     pamětní deska                                                                           pamětní deska na místě Václavovy koleje

 

- ERB Martina Bacháčka
Erb Martina BacháčkaNa modrém štítu stříbrný pegas, posázený devíti zlatými hvězdami. Kolčí přilba s točenicí a modro-stříbrnými přikrývadly nese po pás nahého muže v modrých kalhotách, opásaného zlatým pásem, držícího luk.erb

 

 

 

 

 

 

 

≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

 

Česká televize v cyklu "Dvaasedmdesát jmen české historie" odvysílala i portrét o 

M. Bacháčkovi.

Tento pořad můžete shlédnout  ZDE.

 

  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

Fotografie z hradu Kost v Českém ráji :

 Hrad Kost - erb Martina Bacháčka (foto J.Mančík)   Hrad Kost - erb M.Bacháčka (foto J.Mančík)

 

≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

 

Publikace:   Martin Bacháček z Nauměřic - Portrét renesanční osobnosti

 




 

Stanislav ZEINERT, pilot P/O

Fotografie Stanislava Zeinerta, válečného pilotaStanislav Zeinert se narodil 9. 12. 1915 v Neuměřicích. V letech 1922 – 1927 navštěvoval školu v Neuměřicích a pak  až do roku 1931  školu v Kralupech nad Vltavou, kam se s rodinou přestěhoval, a to do domku číslo 727 za nádražím do části zvané Podháj.

Studoval na První státní průmyslové škole v Praze I. Absolvoval dílenskou praxi jako strojní zámečník. Maturoval v roce 1936 na strojnickém oddělení s vyznamenáním. A právě zde, již na studiích, se seznámil se svým přítelem „na život a na smrt“. Studoval zde společně s Miloslavem Švicem z Lužce.
V říjnu 1936 nastoupil Stanislav základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku 52 v Josefově, na vlastní žádost byl přeložen do leteckého učiliště v Chebu, kde prodělal základní výcvik pilota na letounech Praga E-39 a E-241. A opět shledání s přítelem Švicem.
Oba letci v Hranicích na Moravě absolvovali Vojenskou akademii od 1. října do 14. srpna 1938. A oba byli vyřazeni jako poručíci piloti letectva. Pak Stanislav nastoupil u leteckého pluku generála M.R.Štefánika na letištích ve Spišské Nové Vsi a Prostějově, kde si zdokonaloval svoji pilotní praxi.
Dne 15. března 1939 okupace ukončila jeho vojenskou kariéru, znamenalo to předčasné ukončení kurzu a také konec létání v ČSR. Byla jim udělena dovolená; pak obdrželi rozkaz, který upřesňoval jejich další činnost: „….Po uplynutí vaší řádné dovolené se nevracejte, vyčkejte dalšího rozhodnutí doma….“. Podle výnosu MNO měli být zřízeny v posádkách živnostensko-obchodní kurzy, které by měli povinně navštěvovat všichni důstojníci bez ohledu na hodnost.
Rozhodování bylo pro poručíka letectva St. Zeinerta těžké. Zanechat matku jako rukojmí pro gestapo v případě, že opustí protektorát. Dne 27. června navštívil Svaz letců, kde mu oznámili, že při odchodu do Polska bude velitelem asi osmi lidí, nástup k odjezdu druhý den. Zeinert jim sdělil, že vezme sebou i přítele M. Švice. Tím se stali osudově spojeni až do své letecké smrti.
Dne 28. června 1939 spolu s M. Švicem, B. Příhodou, O. Jamborem, P. Brázdou, J. Zákravským, O. Tošovským a V. Výchou přešli pomocí železničářů S. Zeinert /foto zapůjčil p.Hlavička/a nákladního vlaku Ostrava – Bohumín do Polska. Až 10. 7. je přivítal Krakov, kde jim konzul vystavil „Carte d´identité tenant lieu de passeport“ – Osobní průkaz místo cestovního pasu. Pak se prezentovali v táboře Bronowice pod velením pplk. L. Svobody a poté odpluli třetím transportem čs. vojáků lodí Chrobry z Gdyně do francouzského přístavu Boulogne sur Mer.
Dne 7. října 1939 podepsali Zeinert se Švicem vstup do Cizinecké legie na pět let v hodnosti seržantů. Oba byli převeleni na leteckou základnu bombardovacího letectva v Toulouse Francezal batalion. Po delší odmlce oblékají opět vojenský stejnokroj, tentokrát francouzský. Zde byli školeni na strojích M.B.200 a 210, M.S.203 a Potez 25. V listopadu vykonal Stanislav první samostatný let ve Francii na letadle Potez 25A2 č. 1205. V prosinci obdržel francouzský pilotní diplom – Militaire de Pilote d´Avion /Brevet/. 
Stanislav Zeinert byl 28. ledna 1940 jmenován pilotem francouzského letectva a 9. května opět poručíkem čs. letectva ve Francii. Totéž se týkalo i M. Švice.
Když v květnu 1940 hitlerovská armáda přepadla Francii a kolony nepřátelských tanků a vozidel se valily do francouzského vnitrozemí, Zeinert a Švic opět vedle sebe v jednom letadle útočí, bombardují a ostřelují jejich seřadiště, nástupové prostory.
V červnu 1940 Francie kapitulovala a čs. vojáci byli odsunuti do severní Afriky, do Oranu v Alžírsku, odsud do marocké Casablanky, 29. června anglickou lodí Gibel Dersa do Gibraltaru. 9. července dopluli do anglického přístavu v Liverpoolu. Prošli záchytným táborem v Cholmondeley, vlakem na základnu Cosford-Wilmslow RAF. Opět jako ve Francii prochází lékařskými prohlídkami, jsou uznáni schopnými letecké služby. Mění uniformu čs. důstojníků za uniformu RAF.
Dne 2. srpna byli oba jmenováni důstojníky RAF s hodností Pilot Officer P/O. Od 1. listopadu 1940 byl P/O Zeinert jmenován velitelem školní letky. Vánoce a Nový rok prožili ve Wilmslow, zažili i silné bombardování města Manchester.
Stanislav obdržel zprávu o svém zařazení k létání a nastoupil cestu dne 18. 2. 1941 z Wilmslow po železnici přes Bletchley, Cambridge do Thetford. Následně byl odeslán k výcvikové letce do Honingtonu. Piloti Zeinert, Švic a Kodýtek po přeškolení provedli první samostatný let na stroji Avro Anson a 20. března se začali přeškolovat na bombardovací stroje Wellington.
Dne 12. 5. 1941 je Stanislav přeložen k operační letce 311. perutě v East Wretham. Stanislav Zeinert (foto zapůjčil J. Hlavička)Avšak 25. květen 1941 byl osudný. Wellington Mk.I N 3010 KX-L byl připraven na cvičně bojový let na střelnici. Kompletní šestičlennou posádku tvořili: piloti P/O S. Zeinert a P/O M. Švic, navigátor P/O Josef Čermák, radiotelegrafista F/O Miroslav Vild, přední střelec Sgt František Dušek a zadní střelec Sgt Milan Štoček. Dále byli na palubě další dva muži, britský zpravodajský důstojník F/Lt Fleming Van Der Bijl a staniční mechanik Cpl. Litterland, jenž letěl jako černý pasažér. Přeletěli na letiště Langham, kde jim plnili pohonné hmoty a bomby. Tento let byl přímo ukázkový, bez problémů. Pak po obdržení informací ohledně nastávajícího letu byl letoun připraven. Motory, nejdříve jeden, pak i druhý, se rozeběhly. Bylo asi půl hodiny po poledni, když se letoun dal do pohybu. Zvolna nabíral rychlost. Ve výšce 60 metrů jakoby se letoun téměř neznatelně zachvěl, což bylo dáváno do souvislosti se zatažením podvozku. Nebo snad nevinná blokáž kola? Náhle se letoun prudce naklonil na pravou stranu. Neovladatelný stroj havaroval v poli u Langhamu. Najednou ticho…. Tma…. A pak střelivo a pumy při požáru detonovaly.
Miroslav Vild se probral na oranici, vedle ležel Čermák, na druhé straně Standa Zeinert. Švice dolovali záchranáři z vraku letounu. Šest dohořívajících zbytků, převrácených na záda a část trupu trčela k nebi. Naložili do sanitky raněné a odváželi je do nemocnice v Cromer, Norfolk. Po cestě dostali všichni injekce. Čermák si řekl o cigaretu.
V nemocnici Vilda sešívali na operačním sále na hlavě. Čermákovi museli lékaři amputovat obě nohy. Zeinerta rentgenovali na nosítkách, byl v bezvědomí. Dostal transfůze. Jeho zranění však byla velmi vážná. Zemřel následující den, 26. 5. 1941.
I Švic utrpěl vážná zranění. Zemřel za nepředstavitelných bolestí 4. června 1941. Celkem pět mrtvých a tři zranění.
P/O Zeinert je pochován se svým nerozlučným přítelem P/O Švicem a  Duškem a Štočkem na hřbitově St. Ethelbert v East Wretham, hrabství Norfolk. I po smrti jsou stále vedle sebe. Zeinertův hrob má číslo 587, Švicův 588. Na hrobech byli původně dřevěné kříže, po druhé světové válce již jednotné pomníky se znakem čs.lva.
Kdysi někdo řekl: „Všichni ti kluci, co tam létali a umírali, všichni jsou to hrdinové. I když bez hvězdy“.
„Netrap se, máti, kdybych se nevrátil, my jsme to povinni těm, což přijdou po nás“. Tato slova napsal Miloslav Švic v Anglii své mamince do dopisu, který nebyl nikdy odeslán. Paní Švicová tento dopis dostala až s pozůstalostí po válce.
Matka Stanislava Zeinerta, paní Božena Hlavičková, obdržela v r. 1945 dopis, který si zde dovolujeme citovat:
 
„Vážená paní Hlavičková,
s největším politováním Vám potvrzuji zprávu, kterou jste pravděpodobně již obdržela telegraficky.
Poručík letectva Stanislav Zeinert, narozený dne 9.12.1915 v Neuměřicích, byl od počátku války vynikajícím příslušníkem československého zahraničního bombardovacího letectva. Po pádu Francie přihlásil se jako ostatní do československého bombardovacího letectva v Anglii, prošel pilotním výcvikem a v březnu 1941 byl odeslán k čs. bombardovací peruti. Byl člověkem nanejvýše inteligentním a veškerý svůj volný čas věnoval technickému studiu. Pracoval na vynálezech, o kterých se však veřejně velmi málo umiňoval. Svou svědomitostí a odbornými znalostmi přispěl nemálo k dobrému jménu československého letectva. Dne 25. 5. 1941 stal se obětí leteckého neštěstí, byl smrtelně zraněn a den na to zemřel. Byl pohřben dne 30. 5. 1941 na hřbitově v East Wretham, Norfolk, Anglie.
Položil svůj život v boji proti nepříteli jako věrný syn své země a statečný obhájce našich společných ideálů a svobody. Byl posmrtně vyznamenám čs. medailí za chrabrost. Toto vyznamenání, jakož i osobní majetek, který po sobě zanechal, budou Vám odevzdány jakmile to okolnosti dovolí.
Cítím s Vámi, vážená paní, Vaši bolest a děkuji Vám jménem svým i jménem všeho čs.letectva za společnou oběť a vítězství, o něž se poručík Zeinert zasloužil.
Čest jeho jménu, práci i památce!“
 
6. červen 1945                                                                            div. gen. K. Janoušek
                                                                                         inspektor čs. letectva ve Velké Británii
    
Stanislav Zeinert se svým přítelem Miloslavem Švicem byli In memoriam povýšeni do hodnosti Štábní kapitáni letectva.
Jako výraz voj. rehabilitace vojáků západního odboje II. světové války, kteří položili své životy v boji proti fašismu, rozkazem ministra obrany ČSFR č. 0103 byl Stanislav Zeinert dnem 1. června 1991 mimořádně jmenován do hodnosti Plukovníka letectva In memoriam.
St. Zeinert i M. Švic měli pamětní desku na bývalém letišti v Kralupech nad Vltavou.
25. května 1948 jim Aeroklub v Kralupech udělil čestné členství In memoriam. Po výstavbě závodu Kaučuk na ploše letiště byla pamětní deska umístěna na letiště v Sazené.pomník obětem II.světové války na Olšanských hřbitovech
Dále je St. Zeinert vzpomenut na Památníku padlým čs. letcům v letech 1939 - 1945 v Praze 6, Nám. Svobody a na Pomníku obětem II. světové války z řad pilotů na Olšanských hřbitovech (čestné pohřebiště) v Praze 3 s nápisem PADLI – ABYCHOM MY ŽILI.
Životní příběh našeho rodáka, Stanislava Zeinerta, se vskutku udál. Snažili jsme se zachovat co největší autentičnost. Čerpali jsme z různých zdrojů, ale ne ve všech se informace shodovaly. Každá maličkost byla pro nás cenná, neboť podkladů nebylo mnoho. A tak neberte toto vzpomínání jako dílo historické, ale jen jako připomenutí a uctění jednoho člověka, jednoho neobyčejného člověka.
ČEST JEHO PAMÁTCE.
 

Vzpomínka na rodáka Stanislava Zeinerta

Stanislav jako malý chlapec /foto zapůjčil J.Hlavička/Dne 20. září 2008 jsme se sešli v naší základní škole ke vzpomenutí 850.výročí naší obce a slavnostnímu odhalení Pamětní desky P/O Stanislava Zeinerta, rodáka vitrína od Petra Loužeckéhonaší obce, pilota ve II.světové válce.
Nejprve starostka přivítala přítomné občany, připomenula vznik naší obce a pak předala slovo sběrateli a modeláři, který se velice zajímá o osudy válečných veteránů, záložnímu pilotovi - instruktorovi Npor. Antonínu Strejčkovi z Kralup n. Vlt., narozenému v Zeměchách. Ten pohovořil o životě Stanislava Zeinerta. Pan Antonín Strejček věnoval naší obci Pamětní desku, model letounu, vyznamenání, clip s fotografiemi a povídáním o životě Stanislava Zeinerta a kopie různých dokladů.

Příbuzní St. Zeinerta, Hlavičkovi, zapůjčili na výstavku Zeinertovy fotografie, pak jeho knihu Vynálezy a pokroky z r. 1933, neboť i náš rodák byl vynálezcem a dále pilotní kuklu.                                                                                                                   Občan naší obce, pan Petr Loužecký, nám zhotovil, osadil a daroval vitrínu pro umístění letounu a medailí.

Všem jmenovaným děkujeme, že přispěli k tomu, aby mohl být uskutečněn tento vzpomínkový den.
 

knihu zapůjčil p.J.Hlavička    kukla - zapůjčena p. J.Hlavičkou     foto umístění vitriny a pamětní desky S. ZeinertaPamětní deska S. Zeinerta, kterou zhotovil p.Strejček       dar od p. Strejčka

 




 

Vlasta ROHANOVÁ

Vlasta Rohanová se narodila v r. 1905, zemřela v roce 1983. Bydlela v Neuměřicích čp. 20 (vedle kapličky).
V létě 1945 zde založila ochotnický divadelní soubor. Sama divadelní hry i písničky psala, vymýšlela choreografii, dávala dohromady obsazení. Mnohým dětem bylo kolem deseti let, a když soubor zanikl, již to byli dospělí lidé. Sjezdili široké okolí, jejich představení měla velký úspěch. Jmenujme namátkou pohádky Princezna Čechie, Tonča Hrdinka, Princezna Zahálka, Krakonoš, Popelka. K této poslední jmenované napsal hudbu Jiří Fencl.
Paní Vlasta otextovala i mnoho donedávna hraných písniček, např. Pantoflíček, Od mámy do světa, Nejhezčí na světě jsou naše písničky, Hrával kolovrátek a Růžové psaníčko (tyto dvě vyšly i na gramodesce). Skladba Petrklíč byla oceněna v televizní soutěží v roce 1966; zpíval ji Milan Chladil. Později po válce i za pomoci osvětové besedy nacvičovala různé besídky, tanečky a hry.
  
Obrázky:   
  • Paní Vlasta Rohanová v roce 1966, kdy byla oceněna za dlouholetou vynikající práci
  • Pozvánka na divadelní představení Princezna Čechie (28.10.1948)
  • Písnička Petrklíč
při ocenění za dlouholetou práci v roce 1966        pozvání na představení         písnička Petrklíč
    
 



 

Mé vzpomínky na Jaroslava Vozába, aneb Jak město Velvary o slavného rodáka přišlo

 
V poslední době slavní i méně slavní sestavují rodokmeny a pátrají po svém původu. Já se mezi ně nepočítám. Přesto jsem se na stará kolena pustil do sepisování rodokmenu, a to v širším pojetí, včetně širokého příbuzenstva. Jedna část se týká i Neuměřic a Velvar. Pátrání jsem začal na hřbitově ve Velvarech a pak u paní v oddělení hřbitovní správy. V rozhovoru vyplynulo, že ta paní je příznivkyní divadla Járy Cimrmana a že se na ní obrací hodně pražáků i dalších příznivců DJC a ptají se na Jaroslava Vozába. Když zjistila, že jsem příbuzný a co vše o něm vím, tak jsem byl požádán, abych to sepsal pro případné další zájemce.
Tak začala vznikat tato vzpomínka. Čerpal jsem informace na internetu, ve starých farních kronikách, živých matrikách, katastru nemovitostí a vzpomínal, co vše mi říkala maminka a hlavně lovil ve vlastní paměti a oživoval vlastní zážitky.
 

Jaroslav VOZÁB

 Jaroslav Vozáb
narozen:          16.12.1919   v Neuměřicích
národnost:       česká
povolání:          překladatel a herec
zemřel:             3.4.1988 v Praze 
pochován:       hřbitov Velvary
                                                                                                                                    foto z filmu Marečku, podejte mi pero (ČTK, zdroj internet)
Prarodiče Jaroslava Vozába provozovali v Neuměřicích obchod a hostinec (později u Velců).
Jejich syn Rudolf se vyučil kovářem a rozjel v Neuměřicích podnikání. Nejdříve v čp. 9 (naproti obchodu pana Bušila, který v tomto objektu měl sklad) a pak na druhé straně obce (pozdější kovářství pana Šídla). Přitom se zde také oženil s Antonií Fejkovou. V té době v Neuměřicích existovalo ještě další kovářství a také vlastní kovářství při větších statcích.
Bylo tedy překovářováno a to nestačilo k uživení jen kovářskou prací na vesnici. Bylo potřeba v něčem vyniknout.
Tak se zrodila výroba nových zemědělských strojů s hlavním zaměřením na pluhy na orbu. Rozjelo se to tak, že po pár letech byly prostory v Neuměřicích poněkud těsné.
Kováři Rudolfu a manželce Toničce se narodil syn a to právě Jaroslav Vozáb. Bylo těsno i v bydlení. Tak se domluvili na společném přesunu do vedlejších Velvar.
Na předměstí Velvar si pořídili bývalý špýchar. Ten přestavěli na patrový dům čp. 242 (dnešní prodejna motocyklů).
Vedle směrem do města byla postavena malá továrnička a v té se úspěšně pokračovalo v podnikání a ve výrobě a prodeji hlavně pluhů na orbu, později i ve stavbě koňských kočárů.
Léta běžela, Jaroslav Vozáb byl na vysoké škole v Praze. Jenže přišla okupace, protesty vysokoškoláků, zavření vysokých škol a potrestání studentů. Jaroslav jako neplnoletý (chyběl mu jeden měsíc do dvaceti let - tehdy platila plnoletost až v jednadvaceti letech) byl odsouzen k patnácti ranám pažbou pušky (ten počet si již přesně nepamatuji) a pak propuštěn. Starší spolužáci dopadli mnohem hůře.
Dál běžela léta, Jaroslav překonal již hranici plnoletosti několik let, oženil se a za prací se přestěhoval do Prahy, a to jako tlumočník a překladatel Československého rozhlasu. Mladá rodina měla svojí místnost na rekreaci při návštěvě rodičů ve Velvarech.
Továrničku navštívil velice důležitý úředník a pokusil si ji znárodnit, přestože měla méně než stanovený počet zaměstnanců. Kovář Rudolf zrovna nebyl doma. Přijel chvilku poté. Když se dozvěděl, co se stalo, sedl na kolo a jal se úředníka stíhat. Došlo ale k dopravní nehodě, kovář skončil pod traktorem s rozdrcenou rukou a následovala její amputace.
Mé vlastní zážitky nastupují v době, kdy jsem se naučil jezdit na kole. Spolu s maminkou jsem na kole jezdil na návštěvu k příbuzným do Velvar. Později jsem tam jezdil za mladší generací příbuzných z rodu Fejků, Roškotů a Zrubeckých (pochopitelně již bez maminky).
Postupně jsme se tam sjížděli čtyři bratranci, občas na víkend Vozábovic a několik známých přímo z Velvar. Opět bylo v chalupě živo.
Při našem prvním setkání s Jaroslavem Vozábem v té době, když začal s jeho oblíbenou mluvou, jsem si nejdříve říkal, že je nějaký divný. On se toho několikrát všimnul, usmál se a říká "tys to ale nepochopil". To již mi přestal vadit jeho styl humoru a naopak jsem se přidával a občas někdo další a bylo z toho plno legrace. On začal nasazením vážného tónu, proložením jeho oblíbených hlášek to převedl do humoru a k tomu to prokládal ženským rodem. Jaroslav, ten přímo překypoval humorem. Škoda, že v tu dobu ještě nebylo DJC (založeno až v roce 1968), nebo něco podobného, kde by se mohl vyřádit.
Jednou při příjezdu do Velvar jsem tam zastihl Jaroslava s manželkou a jejich neteří, přesně stejně starou puberťačkou jako já. Jarní paprsky docela hřály, tak jsme se přestěhovali (Jaroslav, moje věková vrstevnice a já) na trávník za plot zahrádky. Jaroslav měl nějak dobrou náladu a začal s vážným tónem, já mu začal odpovídat a byla z toho pěkná mela. Dopadlo to tak, že jsme, ležíce na dekách, plácali rukama do trávníku, už jsme se ani nemohli smát. Prvně v životě jsem zažil, jak bolí smích.
Když jsem byl v učení, tak naše učiliště plánovalo uspořádat pro nás, učně, zájezd do Drážďan. Požádal jsem proto Jaroslava o naučení alespoň pár slov z němčiny, abych mohl machrovat před spolužáky. Také jsem jej požádal o nějakou větu, když bych chtěl balit slečnu. Jaroslav začal větou v překladu: "slečno, pojďte se mnou .....". Při mém prvním vyslovení této věty se Jaroslav chytil za hlavu z té mé výslovnosti. Po několikátém opakování a opravování to asi vzdal, se slovy to už bude dobré. Pak ještě řekl: musím tě důrazně varovat, abys nestál moc blízko. Já na to nechápavě proč? To aby ti nedala pár facek.
Pochopitelně, že jsem před kamarády machroval, co umím. Když jsme měli v Drážďanech odpoledne volný rozchod, nejdříve jsme se posilnili pivem a pak hurá do města. Tu větu jsem před kamarády několikrát opakoval a čekal jsem, že ji některý použije. Sám jsem neměl odvahu ji použít. Pochopitelně Jaroslavovo důrazné varování nepřibližovat se blízko k té slečně jsem zamlčel. Těšil jsem se, až některý kamarád tuto větu použije a jak tu facku schytá. To by byla strašná legrace.
Nakonec nebyla k tomu ani příležitost. Kráčeje po vedlejší skoro liduprázdné třídě, najednou před námi nějaká asi dvacítka. Protože bylo velké teplo, byla velice spoře oblečená. Kluci začali vyslovovat poznámky na její osobu a její postavu. Pochopitelně nahlas, spoléhaje, že jsme v německy mluvící krajině. Začalo trumfování, kdo řekne nejšťavnatější poznámku k její osobě. Všiml jsem si, že občas zakroutila hlavou, ale mě ani kamarádům to nedošlo. Najednou se prudce otočila a česky na nás zařvala " fuj, Vy jste ale prasata". To byla pro nás ledová sprcha. To byl konec veškerých srandiček. Na toto nebezpečí mě Jaroslav neupozornil. Asi jej nenapadlo, že budeme mít takové pubertální nápady. Když jsem viděl tu energii, s jakou na nás zařvala, jímala mě hrůza při představě použití oné věty některým kamarádem vůči oné dvacítce. Tu facku, kterou by asi dostal, by možná ani nepřežil.
Takto tedy mám v paměti zafixovaný humor svého příbuzného Jaroslava Vozába. 
Při zájezdu DJC do Vídně jim byl přidělen jako tlumočník Jaroslav Vozáb. Autorská dvojice Smoljak - Svěrák nemohla přehlédnout jeho zvláštní styl mluvy a tak byl přijat do souboru divadla. V mužském souboru byl velice často představitelem ženských postav. Ve společnosti divadelních kolegů jsme jej často mohli vídat i ve filmu v menších, ale nepřehlédnutelných rolích. Pro svůj specifický projev a nezaměnitelný hlas byl režiséry obsazován do epizodních rolí a díky němu se stávaly nesmrtelné, až kultovní jeho oblíbené hlášky pronesené jeho ústy. Natočil jich asi třicet. Já jsem tyto jeho role viděl zpožděně, až v programu televize.
Vzpomínám na "Slavnosti sněženek", jak v Kerském lese na terase před obchodem jako důchodce Trnka filosofuje nad květem brambory. V "Postřižinách" v roli duchovního spolu s p. Podskalským u kašny na návsi obdivuje a hodnotí zkrácený účes paní správcové a její kolínka pod zkrácenou sukní. A jeho nesmrtelná role tlumočníka v komedii "Marečku, podejte mi pero", kdy pronesl kultovní hlášku. Zde mistr Kroupa v podání pana Sováka oslovil svého předřečníka slovy: "Hujere, jděte si po svejch!". Jako správný tlumočník si to Jaroslav Vozáb přeložil do své řeči a pronesl "Hujer, metelesku, blesku!". .
Jednou na Velikonoce přišla zpráva, že Jaroslav padl na ulici v Praze a zemřel na infarkt. V den pohřbu se nás ve Velvarech na hřbitově sešlo opravdu hodně. A to jak z příbuzenstva, tak i z herecké a divadelní branže včetně vedení a příznivců DJC včele s p. Smoljakem a p. Svěrákem. Když vše ztichlo, pan Svěrák pronesl "vážení přátelé, Jaroslav Vozáb si nepřál žádný proslov, tak snad poslední potlesk". Na to se hřbitovem rozlehl mohutný potlesk. Pokud to Jaroslav viděl a slyšel z hereckého nebe, asi byl spokojený. Ostatním náhodným přítomným na hřbitově, nemaje tušení o co jde, to muselo vnést do hlavy pěkný zmatek, dávaje to najevo jejich kroucením. Moje maminka se na potlesk na hřbitově tvářila pohoršeně.
Ten, kdo by se chtěl na hřbitově ve Velvarech osobně poklonit památce Jaroslava Vozába, nechť vejde hlavní branou jižně od hřbitovního kostela sv. Jiří (vedle je malé parkoviště - pozor hřbitov má dva vchody). Hlavní cestou rovně asi do třetiny, pak zabočit vlevo, kolem studny až ke hřbitovní zdi.
V některých internetových odkazech se uvádí, že se Jaroslav Vozáb narodil v malé vísce Velvary u Prahy. Někdo si řekne chyba. Není to tak docela, ale jen trochu nepřesně časově zařazeno. Pozemek, na kterém stojí údajný rodný dům Jaroslava Vozába skutečně kdysi dávno patřil malé vísce a to Malovary. Víska to byla skutečně malá, ale katastrálně o mnoho větší, než sousední ves Velvary. Postupem času došlo k pohlcení Malovar v té době již městem a to dokonce královským městem Velvary. Svědčí o tom i poštovní adresa tohoto domu, a to ulice Malovarská čp. 242. Původně tedy součást Malovar, ale v době přidělení čp. domu, již součást města Velvar. U jiných odkazů je uvedeno místo narození Jaroslava Vozába město Velvary (v době narození) i onen dům čp. 242. I já jsem tomu věřil.
Asi jsem to přehnal s důkladností v pátrání. Na katastrálním úřadě ve Slaném jsem zjistil, že onen špýchar byl zakoupen šest let po narození Jaroslava Vozába. Tak následovala opět cesta na matriku do Velvar. V knize narozených města Velvar Jaroslav není. Lze tedy předpokládat, že se Jaroslav narodil ještě v Neuměřicích. Následovala tedy má cesta na matriku do Slaného. Zde se potvrdilo, že se Jaroslav Vozáb narodil v Neuměřicích.
Na tomto místě se omlouvám Velvarům, že jsem svojí horlivostí připravil město Velvary o slavného rodáka. Doufám jen, že to na slávě Jaroslava Vozába nic neubere.
  
    K výročí 25-ti let od úmrtí Jaroslava Vozába.                               
                                                                                                                                        Lain Jiří, Olovnice
 
----------------------------------------------------------------
 
Poznámka OÚ Neuměřice :
 
Filmografie (výběr):
 
● Anděl svádí ďábla (1988) - tlumočník Pexider
● Nejistá sezóna (1987) - herec poloprofesionálního divadla Květoslav Straka
● Rozpuštěný a vypuštěný (1984) – sluha Pazdera
● Jára Cimrman ležící, spící (1983) – tlumočník
● Slavnosti sněženek (1983) – penzista Trnka
● Evo, vdej se! (1983) – domovní důvěrník Klásek
● Tři veteráni (1983) – kastelán
● Revue na zakázku (1982) – úředník
● Srdečný pozdrav ze zeměkoule 1982)
● Křtiny (1981) – vrátný
● Trhák (1980) – Levota
● Postřižiny (1980) - děkan
● Vrchní, prchni! (1980) – ředitel hotelu
● Báječní muži s klikou (1979) – majitel biografu
● Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) - pojišťovák
● Kulový blesk (1978) – inspektor Drahota
● Otrantský zámek (1977) – zanícený badatel
● Marečku, podejte mi pero! (1976) – tlumočník
● Na samotě u lesa (1976) - notář
● Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) – hlasatel na výstavě psů
 
Epizodní role:
Cauza králík (1979), Temné slunce (1980), Buldoci a třešně (1981), Jak básníci přicházejí o iluze (1983), Papilio (1986), Svět nic neví (1987), Hele, on letí! ( 1984)
 
Jen výjimečně účinkoval v televizi (Sardinky aneb život jedné rodinky, 1986), ale diváci ho mohli vidět v inscenacích her Divadla Járy Cimrmana.
 

Trhák                    Vozáb

                                                                                                                                                                Zdroj: internet

Wikipedie

 





  

Antonín STRAKA

Legionář Antonín Straka  se narodil 19. 5. 1881 v Neuměřicích. Bojoval v československých legiích v Rusku, účastnil se mj. bitvy u Tvorova a dosáhl hodnosti četaře. Byl u 94. p.pl. (rakousko-uherský útvar), přihlášen do legií v Taškentu. Byl zajat v Mezilaborči dne 8. 2. 1915.
Po skončení války se usadil v Kralupech nad Vltavou, kde opravoval jízdní kola. Zemřel 15. 1. 1956 ve Slaném.
Ve své knize Všechny krásy světa se o něm zmiňuje i Jaroslav Seifert.