Osobnosti naší obce

Martin BACHÁČEK Nauměřský z Nauměřic

Citát M. Bacháčka:

"JAK ZVEDENOU BUDEME MÍTI MLÁDEŽ, TAKOVOU BUDEME MÍTI I CÍRKEV I OBEC I VLAST".

Narodil se roku 1539  v Cardovském statku čp. 1 v Neuměřicích. Jeho rodiče Václav a Marta vlastnili určitý majetek proto syn mohl odejít studovat. Průpravné vzdělání nabyl ve školách ve Slaném, Táboře, Praze a Klatovech. Na univerzitu nastoupil už v poměrně pokročilém věku za rektorování Petra Codicilla z Tulechova. Poté působil Bacháček ve Znojmě, kde se učil němčině a také ve Vídni  (jako krasopisec a malíř miniatur). Univerzitní vzdělání si doplňoval na vysokém učení v Lipsku, v Altorfu u Norimberka, roku 1567 ve Wittenberku. Roku 1570 se vrátil do Čech. 

Nejprve vyučoval v panských rodinách, později na městských školách. Působil v Žatci (kde těžce onemocněl), v Pardubicích a poté u sv. Havla na Malé Straně v Praze. Roku 1577 se stal bakalářem, r. 1582 byl povýšen na magistra. Poté byl ustanoven profesorem fakulty svobodných umění (humanitní a přírodní vědy).

Jeho oborem byla matematika, geografie a astronomie, kterou od r. 1584 přednášel. Přednášel také řeckou a latinskou literaturu. Zastával postupně všechny univerzitní úřady. Byl představeným několika kolejí, děkanem fakulty se stal poprvé r. 1586, několikrát byl od r. 1591 místorektorem a rektorem univerzity byl zvolen r. 1598-1600 a 1603-1612.

Císař Rudolf II. jej povýšil do šlechtického stavu v prosinci 1591 s přídomkem "z Nauměřic". Roku 1595 vydal svým nákladem "Rudimenta Geograpica Joannis Honteri" (Počátky zeměpisu Jana Hontera). Sám také koncipoval a publikoval pedagogické spisy a směrnice. Zanechal také pozoruhodnou korespondenci. Byl rovněž předním znalcem dějin Karlovy univerzity.

Bacháček vydával  kalendáře, vyráběl globusy. Roku 1606 globusy nabízel ke koupi i pražské univerzitě.

Astronomie sblížila Martina Bacháčka s mistrem Tadeášem Hájkem z Hájku a s hvězdářem Janem Keplerem.                                 

Mezi jeho přátele patřil také známý a vynikající lékař Jan Jesenský, Tycho de Brahe, Adam Huber a další. 

Martin Bacháček se stal do značné míry předchůdcem Jana Amose Komenského. Od učitelů vyžadoval svědomitost a důkladné znalosti. Nebyl proti tělesným trestům. Školství se za jeho působení zlepšilo. Snažil se, aby učitel, bakalář, měl vysokoškolské vzdělání a bojoval proti sjednávání lidí nezkušených a někdy i polokriminálních. V dopise táborským konšelům r. 1603 mimo jiné napsal: "Pokud budeme mít naši mládež dobře zavedenou, mohou z ní být i dobří měšťané a senátoři." 

Po celé své působení se snažil čelit konkurenci a pletichám jezuitské akademie v Klementinu. 

Nebyl sice reformátorem, ale i neúnavným organizátorem českého školství. Staral se nejen o veřejné školy, ale i v soukromém vyučování byl dobrým rádcem, doporučoval do urozených rodin dobré učitele, ale také dbal o to, aby byli dobře odměňováni. Pro zvýšení úrovně škol založil r. 1591 při Karlově koleji vzorné gymnázium jako základ pro univerzitní studium. 

Za řízení Bacháčkova rektorování podléhalo univerzitě, jak se tehdy říkalo akademii, 101 škol a dále pak 5 škol na Moravě. V tom nejsou samozřejmě počítány školy katolické a školy českých bratrů. 

Rektor Bacháček měl tedy za úkol organizovat vysokoškolskou přípravu, organizoval přípravu učitelů, dosazoval je na stávající školy, vyvíjel tlak na způsob a rozsah výuky, spravoval chování učitelů. K tomu měl k dispozici i aparát, vězení a i právo využívat vězení státní správy. Spravoval i školy v našem okolí. Zejména ve Slaném, Velvarech, Budyni, Roudnici, Mělníku, Lounech atd. Města měla velký zájem, aby v jejich domově byly vybudovány školy. 

V roce 1609 byl ještě se třemi profesory jmenován členem evangelické konzistoře a téhož roku se zúčastnil jednání o univerzitní formu. Je rovněž autorem kolejního řádu.

Martin Bacháček měl dobrou povahu a byl všude oblíben. Byl sousedsky dobrosrdečný a štědrý, ale ducha praktického, jenž pilně přihlížel k poměrům a potřebám času. O tom svědčí usilovná snaha o sjednocení a úpravu českého školství. Tím si získal ve školství před Komenským největších zásluh. Kvůli tehdejším předpisům se nesměl oženit. Nikdy nezapomněl na svou rodnou ves a kraj. Jezdil na hody do Velvar, Mikovic, Zvoleněvsi a Neuměřic. V rodném statku navštěvoval rodiče a bratra Jiřího, který se později stal velvarským měšťanem. V Praze pomáhal studentům, kteří tam z Velvarska přicházeli. 

Zemřel v Praze z 16. na 17. února 1612. Byl pohřben v Kapli Božího Těla na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) pod náhrobníkem z červeného mramoru. Kaple byla ale r. 1791 zrušena. 

Mistr Jan Campanus Vodňanský se ujal vydání univerzitního sborníku na památku Bacháčkovu, k němuž se připojila i žatecká škola. Bacháčkova významu si vzpomněli i v cizině, ovšem jeho dílo dlouho nevydrželo. Zničila je bělohorská katastrofa. Dekretem z 22. listopadu 1622 svěřil císař veškeré školství do rukou jezuitů, kteří zrušili utrakvistické a evangelické školy a ponechali jenom katolické.

Za dědice jeho pozůstalosti se přihlásil bratr Jiří se sestrami. V koleji však milému Jiřímu Bacháčkovi řekli, že "umřel bez kšaftu, že peněz zanechal málo, dluhů však mnoho. Kdo bude děditi, musí tedy i dluhy platiti". Jak se nakonec porovnali, není známo.

Mistra Martina Bacháčka list zhostný, jímž byl slavný mistr od své vrchnosti propuštěn z poddanosti, nalézá se v archivu Národního muzea. 

Rodné místo Martina Bacháčka Nauměřského z Nauměřic, Cardovský statek, dostal za vlády Marie Terezie číslo 1 a dochoval se pod ním až do našeho století.

Zeměměřické památky v ČR:

budova Základní školy, Letohradská ulice č. 1, Praha 7: na této základní škole jsou dva nápisy věnované dvěma významným osobnostem. Směrem do Křtižíkovy ulice je nápis "Komenský" a směrem do Letohradské ulice "Bacháček".

- Pověst o Bacháčkově narození
Když se Martin Bacháček narodil, spatřili prý lidé nad jeho rodným statkem velikou jasnou zář. Všichni se shodovali v tom, že tento chlapec vyroste ve významného muže české země. Všichni společně šli tu novinu oznámit svému pánovi Chrtovi, rytíři ze Rtína, seděním na Slatině, ale ten se jim vysmál: "Snad si nemyslíte, blázínkové, že se narodil nějaký budoucí světec nebo vědec?" Léta ubíhala jako voda ve Vltavě a z malého Martina skutečně vyrostl význačný, všeobecně uznávaný učenec - později rektor vysokého učení Pražského a probošt koleje krále Václava IV. Ve Starém městě Pražském. Sám pan Chrt ze Rtína se tehdy tedy pěkně mýlil. 

- Bacháček coby chovatel holubů
O tom, že chov holubů byl v 16. století v rozkvětu svědčí i to, že byla nutná jistá právní úprava o způsobu a vztahu v chovu holubů. Jednalo se o starý saský zákoník "Sachsenspigel". Známý historik Dr. Zikmund Wintr v jednom ze svých děl píše o prorektoru České univerzity mistru Bacháčkovi z Nauměřic, který choval v roce 1600 v univerzitních prostorách velké množství holubů.

- Mistr Martin Bacháček a pozorování Slunce
Je všeobecně známo, že náš nejslavnější rodák, Martin Bacháček Neuměřský z Neuměřic se věnoval astronomii. A to nejen výpočty, jak bylo v na počátku 15. století většinou zvykem, ale i přímým pozorováním. Bezpochyby na něj tehdy zapůsobil slavný Tycho de Brahe, který je označován za nejaktivnějšího pozorovatele všech dob. Opravdu jedinečné však je, že se Martin Bacháček věnoval i pozorování Slunce, které bylo v době před vynálezem dalekohledu považováno za velmi namáhavé a vyžadující nezměrnou trpělivost. Tehdejší vědci netušili nic o existenci slunečních skvrn, a tak astronomové vlastně čekali pouze na přechody Merkuru a Venuše přes sluneční disk. Tyto úkazy nastávají nejdříve za 7 let, a to ještě nemusí být viditelné na jednom místě. Nemůžeme se tedy divit, že roku 1607 Johannes Kepler a Martin Bacháček oznámili, že pozorovali přechod Merkuru přes Slunce. Z dnešních výpočtů však vyplývá, že tohoto roku žádný přechod Merkuru ani Venuše nenastal. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že tito dva přední astronomové pozorovali velkou sluneční skvrnu, a tím nevědomky objevili tyto útvary ještě 3 roky před Galileim. I když nerozpoznali, o jaký útvar se jedná, získali zcela první evropské pozorování. Dnes se výzkumem Slunce zabývá mnoho velkých hvězdáren profesionálně, ale i mnoho amatérů. I já svým dalekohledem pozoruji Slunce skoro denně. A díky této moderní technice mohu vidět sluneční skvrny každý jasný den. Ale faktem je, že nedaleko od Neuměřic, v Praze, byla díky Martinu Bacháčkovi zahájena první pozorování tohoto druhu v dějinách.
                   porovnání sluneční skvrny (vlevo a planety Merkur (vpravo) při přechodu přes Slunce

Bývalá kolej krále Václava

Král Václav IV. věnoval tuto kolej universitě v roce 1381. Na pozvání rektora Martina Bacháčka zde žil a pracoval Johannes Kepler.

                                                                                pamětní deska na místě Václavovy koleje

- ERB Martina Bacháčka
Na modrém štítu stříbrný pegas, posázený devíti zlatými hvězdami. Kolčí přilba s točenicí a modro-stříbrnými přikrývadly nese po pás nahého muže v modrých kalhotách, opásaného zlatým pásem, držícího luk.

≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

Česká televize v cyklu "Dvaasedmdesát jmen české historie" odvysílala i portrét o 

M. Bacháčkovi.

Tento pořad můžete shlédnout  ZDE.

  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

Fotografie z hradu Kost v Českém ráji :

≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈  ≈

Publikace:   Martin Bacháček z Nauměřic - Portrét renesanční osobnosti

Stanislav ZEINERT, pilot P/O

Stanislav Zeinert se narodil 9. 12. 1915 v Neuměřicích. V letech 1922 – 1927 navštěvoval školu v Neuměřicích a pak  až do roku 1931  školu v Kralupech nad Vltavou, kam se s rodinou přestěhoval, a to do domku číslo 727 za nádražím do části zvané Podháj.

Dne 28. června 1939 spolu s M. Švicem, B. Příhodou, O. Jamborem, P. Brázdou, J. Zákravským, O. Tošovským a V. Výchou přešli pomocí železničářů a nákladního vlaku Ostrava – Bohumín do Polska. Až 10. 7. je přivítal Krakov, kde jim konzul vystavil „Carte d´identité tenant lieu de passeport“ – Osobní průkaz místo cestovního pasu. Pak se prezentovali v táboře Bronowice pod velením pplk. L. Svobody a poté odpluli třetím transportem čs. vojáků lodí Chrobry z Gdyně do francouzského přístavu Boulogne sur Mer.

Dne 12. 5. 1941 je Stanislav přeložen k operační letce 311. perutě v East Wretham. Avšak 25. květen 1941 byl osudný. Wellington Mk.I N 3010 KX-L byl připraven na cvičně bojový let na střelnici. Kompletní šestičlennou posádku tvořili: piloti P/O S. Zeinert a P/O M. Švic, navigátor P/O Josef Čermák, radiotelegrafista F/O Miroslav Vild, přední střelec Sgt František Dušek a zadní střelec Sgt Milan Štoček. Dále byli na palubě další dva muži, britský zpravodajský důstojník F/Lt Fleming Van Der Bijl a staniční mechanik Cpl. Litterland, jenž letěl jako černý pasažér. Přeletěli na letiště Langham, kde jim plnili pohonné hmoty a bomby. Tento let byl přímo ukázkový, bez problémů. Pak po obdržení informací ohledně nastávajícího letu byl letoun připraven. Motory, nejdříve jeden, pak i druhý, se rozeběhly. Bylo asi půl hodiny po poledni, když se letoun dal do pohybu. Zvolna nabíral rychlost. Ve výšce 60 metrů jakoby se letoun téměř neznatelně zachvěl, což bylo dáváno do souvislosti se zatažením podvozku. Nebo snad nevinná blokáž kola? Náhle se letoun prudce naklonil na pravou stranu. Neovladatelný stroj havaroval v poli u Langhamu. Najednou ticho…. Tma…. A pak střelivo a pumy při požáru detonovaly.

25. května 1948 jim Aeroklub v Kralupech udělil čestné členství In memoriam. Po výstavbě závodu Kaučuk na ploše letiště byla pamětní deska umístěna na letiště v Sazené.

Vzpomínka na rodáka Stanislava Zeinerta

Dne 20. září 2008 jsme se sešli v naší základní škole ke vzpomenutí 850.výročí naší obce a slavnostnímu odhalení Pamětní desky P/O Stanislava Zeinerta, rodáka naší obce, pilota ve II.světové válce.
Nejprve starostka přivítala přítomné občany, připomenula vznik naší obce a pak předala slovo sběrateli a modeláři, který se velice zajímá o osudy válečných veteránů, záložnímu pilotovi - instruktorovi Npor. Antonínu Strejčkovi z Kralup n. Vlt., narozenému v Zeměchách. Ten pohovořil o životě Stanislava Zeinerta. Pan Antonín Strejček věnoval naší obci Pamětní desku, model letounu, vyznamenání, clip s fotografiemi a povídáním o životě Stanislava Zeinerta a kopie různých dokladů.

Příbuzní St. Zeinerta, Hlavičkovi, zapůjčili na výstavku Zeinertovy fotografie, pak jeho knihu Vynálezy a pokroky z r. 1933, neboť i náš rodák byl vynálezcem a dále pilotní kuklu.                                                                                                                   Občan naší obce, pan Petr Loužecký, nám zhotovil, osadil a daroval vitrínu pro umístění letounu a medailí.

Všem jmenovaným děkujeme, že přispěli k tomu, aby mohl být uskutečněn tento vzpomínkový den.
 

                

Další informace a fotografie můžete najít i na odkazu na stránky pana Antonína Poteckého ZDE. Neleznete tam fotografie např. z pohřbu St.Zeinerta v Anglii, foto maminky a přítelkyně, úmrtní list a mnoho dalších fotografií. Pár fotek jsme si zapůjčili a zveřejňujeme i zde.

Zdroj: archiv Antonína Poteckého

Vlasta ROHANOVÁ

• Paní Vlasta Rohanová v roce 1966, kdy byla oceněna za dlouholetou vynikající práci
• Pozvánka na divadelní představení Princezna Čechie (28.10.1948)
• Písnička Petrklíč

                 

Jaroslav VOZÁB

 

narozen:          16.12.1919   v Neuměřicích

národnost:       česká

povolání:          překladatel a herec

zemřel:             3.4.1988 v Praze 

pochován:       hřbitov Velvary

                                                                                                                                    foto z filmu Marečku, podejte mi pero (ČTK, zdroj internet)

Prarodiče Jaroslava Vozába provozovali v Neuměřicích obchod a hostinec (později u Velců).

Jejich syn Rudolf se vyučil kovářem a rozjel v Neuměřicích podnikání. Nejdříve v čp. 9 (naproti obchodu pana Bušila, který v tomto objektu měl sklad) a pak na druhé straně obce (pozdější kovářství pana Šídla). Přitom se zde také oženil s Antonií Fejkovou. V té době v Neuměřicích existovalo ještě další kovářství a také vlastní kovářství při větších statcích.

Bylo tedy překovářováno a to nestačilo k uživení jen kovářskou prací na vesnici. Bylo potřeba v něčem vyniknout.

Tak se zrodila výroba nových zemědělských strojů s hlavním zaměřením na pluhy na orbu. Rozjelo se to tak, že po pár letech byly prostory v Neuměřicích poněkud těsné.

Kováři Rudolfu a manželce Toničce se narodil syn a to právě Jaroslav Vozáb. Bylo těsno i v bydlení. Tak se domluvili na společném přesunu do vedlejších Velvar.

Na předměstí Velvar si pořídili bývalý špýchar. Ten přestavěli na patrový dům čp. 242 (dnešní prodejna motocyklů).

Vedle směrem do města byla postavena malá továrnička a v té se úspěšně pokračovalo v podnikání a ve výrobě a prodeji hlavně pluhů na orbu, později i ve stavbě koňských kočárů.

Léta běžela, Jaroslav Vozáb byl na vysoké škole v Praze. Jenže přišla okupace, protesty vysokoškoláků, zavření vysokých škol a potrestání studentů. Jaroslav jako neplnoletý (chyběl mu jeden měsíc do dvaceti let - tehdy platila plnoletost až v jednadvaceti letech) byl odsouzen k patnácti ranám pažbou pušky (ten počet si již přesně nepamatuji) a pak propuštěn. Starší spolužáci dopadli mnohem hůře.

Dál běžela léta, Jaroslav překonal již hranici plnoletosti několik let, oženil se a za prací se přestěhoval do Prahy, a to jako tlumočník a překladatel Československého rozhlasu. Mladá rodina měla svojí místnost na rekreaci při návštěvě rodičů ve Velvarech.

Továrničku navštívil velice důležitý úředník a pokusil si ji znárodnit, přestože měla méně než stanovený počet zaměstnanců. Kovář Rudolf zrovna nebyl doma. Přijel chvilku poté. Když se dozvěděl, co se stalo, sedl na kolo a jal se úředníka stíhat. Došlo ale k dopravní nehodě, kovář skončil pod traktorem s rozdrcenou rukou a následovala její amputace.

Mé vlastní zážitky nastupují v době, kdy jsem se naučil jezdit na kole. Spolu s maminkou jsem na kole jezdil na návštěvu k příbuzným do Velvar. Později jsem tam jezdil za mladší generací příbuzných z rodu Fejků, Roškotů a Zrubeckých (pochopitelně již bez maminky).

Postupně jsme se tam sjížděli čtyři bratranci, občas na víkend Vozábovic a několik známých přímo z Velvar. Opět bylo v chalupě živo.

Při našem prvním setkání s Jaroslavem Vozábem v té době, když začal s jeho oblíbenou mluvou, jsem si nejdříve říkal, že je nějaký divný. On se toho několikrát všimnul, usmál se a říká "tys to ale nepochopil". To již mi přestal vadit jeho styl humoru a naopak jsem se přidával a občas někdo další a bylo z toho plno legrace. On začal nasazením vážného tónu, proložením jeho oblíbených hlášek to převedl do humoru a k tomu to prokládal ženským rodem. Jaroslav, ten přímo překypoval humorem. Škoda, že v tu dobu ještě nebylo DJC (založeno až v roce 1968), nebo něco podobného, kde by se mohl vyřádit.

Jednou při příjezdu do Velvar jsem tam zastihl Jaroslava s manželkou a jejich neteří, přesně stejně starou puberťačkou jako já. Jarní paprsky docela hřály, tak jsme se přestěhovali (Jaroslav, moje věková vrstevnice a já) na trávník za plot zahrádky. Jaroslav měl nějak dobrou náladu a začal s vážným tónem, já mu začal odpovídat a byla z toho pěkná mela. Dopadlo to tak, že jsme, ležíce na dekách, plácali rukama do trávníku, už jsme se ani nemohli smát. Prvně v životě jsem zažil, jak bolí smích.

Když jsem byl v učení, tak naše učiliště plánovalo uspořádat pro nás, učně, zájezd do Drážďan. Požádal jsem proto Jaroslava o naučení alespoň pár slov z němčiny, abych mohl machrovat před spolužáky. Také jsem jej požádal o nějakou větu, když bych chtěl balit slečnu. Jaroslav začal větou v překladu: "slečno, pojďte se mnou .....". Při mém prvním vyslovení této věty se Jaroslav chytil za hlavu z té mé výslovnosti. Po několikátém opakování a opravování to asi vzdal, se slovy to už bude dobré. Pak ještě řekl: musím tě důrazně varovat, abys nestál moc blízko. Já na to nechápavě proč? To aby ti nedala pár facek.

Pochopitelně, že jsem před kamarády machroval, co umím. Když jsme měli v Drážďanech odpoledne volný rozchod, nejdříve jsme se posilnili pivem a pak hurá do města. Tu větu jsem před kamarády několikrát opakoval a čekal jsem, že ji některý použije. Sám jsem neměl odvahu ji použít. Pochopitelně Jaroslavovo důrazné varování nepřibližovat se blízko k té slečně jsem zamlčel. Těšil jsem se, až některý kamarád tuto větu použije a jak tu facku schytá. To by byla strašná legrace.

Nakonec nebyla k tomu ani příležitost. Kráčeje po vedlejší skoro liduprázdné třídě, najednou před námi nějaká asi dvacítka. Protože bylo velké teplo, byla velice spoře oblečená. Kluci začali vyslovovat poznámky na její osobu a její postavu. Pochopitelně nahlas, spoléhaje, že jsme v německy mluvící krajině. Začalo trumfování, kdo řekne nejšťavnatější poznámku k její osobě. Všiml jsem si, že občas zakroutila hlavou, ale mě ani kamarádům to nedošlo. Najednou se prudce otočila a česky na nás zařvala " fuj, Vy jste ale prasata". To byla pro nás ledová sprcha. To byl konec veškerých srandiček. Na toto nebezpečí mě Jaroslav neupozornil. Asi jej nenapadlo, že budeme mít takové pubertální nápady. Když jsem viděl tu energii, s jakou na nás zařvala, jímala mě hrůza při představě použití oné věty některým kamarádem vůči oné dvacítce. Tu facku, kterou by asi dostal, by možná ani nepřežil.

Takto tedy mám v paměti zafixovaný humor svého příbuzného Jaroslava Vozába. 

Při zájezdu DJC do Vídně jim byl přidělen jako tlumočník Jaroslav Vozáb. Autorská dvojice Smoljak - Svěrák nemohla přehlédnout jeho zvláštní styl mluvy a tak byl přijat do souboru divadla. V mužském souboru byl velice často představitelem ženských postav. Ve společnosti divadelních kolegů jsme jej často mohli vídat i ve filmu v menších, ale nepřehlédnutelných rolích. Pro svůj specifický projev a nezaměnitelný hlas byl režiséry obsazován do epizodních rolí a díky němu se stávaly nesmrtelné, až kultovní jeho oblíbené hlášky pronesené jeho ústy. Natočil jich asi třicet. Já jsem tyto jeho role viděl zpožděně, až v programu televize.

Vzpomínám na "Slavnosti sněženek", jak v Kerském lese na terase před obchodem jako důchodce Trnka filosofuje nad květem brambory. V "Postřižinách" v roli duchovního spolu s p. Podskalským u kašny na návsi obdivuje a hodnotí zkrácený účes paní správcové a její kolínka pod zkrácenou sukní. A jeho nesmrtelná role tlumočníka v komedii "Marečku, podejte mi pero", kdy pronesl kultovní hlášku. Zde mistr Kroupa v podání pana Sováka oslovil svého předřečníka slovy: "Hujere, jděte si po svejch!". Jako správný tlumočník si to Jaroslav Vozáb přeložil do své řeči a pronesl "Hujer, metelesku, blesku!". .

Jednou na Velikonoce přišla zpráva, že Jaroslav padl na ulici v Praze a zemřel na infarkt. V den pohřbu se nás ve Velvarech na hřbitově sešlo opravdu hodně. A to jak z příbuzenstva, tak i z herecké a divadelní branže včetně vedení a příznivců DJC včele s p. Smoljakem a p. Svěrákem. Když vše ztichlo, pan Svěrák pronesl "vážení přátelé, Jaroslav Vozáb si nepřál žádný proslov, tak snad poslední potlesk". Na to se hřbitovem rozlehl mohutný potlesk. Pokud to Jaroslav viděl a slyšel z hereckého nebe, asi byl spokojený. Ostatním náhodným přítomným na hřbitově, nemaje tušení o co jde, to muselo vnést do hlavy pěkný zmatek, dávaje to najevo jejich kroucením. Moje maminka se na potlesk na hřbitově tvářila pohoršeně.

Ten, kdo by se chtěl na hřbitově ve Velvarech osobně poklonit památce Jaroslava Vozába, nechť vejde hlavní branou jižně od hřbitovního kostela sv. Jiří (vedle je malé parkoviště - pozor hřbitov má dva vchody). Hlavní cestou rovně asi do třetiny, pak zabočit vlevo, kolem studny až ke hřbitovní zdi.

V některých internetových odkazech se uvádí, že se Jaroslav Vozáb narodil v malé vísce Velvary u Prahy. Někdo si řekne chyba. Není to tak docela, ale jen trochu nepřesně časově zařazeno. Pozemek, na kterém stojí údajný rodný dům Jaroslava Vozába skutečně kdysi dávno patřil malé vísce a to Malovary. Víska to byla skutečně malá, ale katastrálně o mnoho větší, než sousední ves Velvary. Postupem času došlo k pohlcení Malovar v té době již městem a to dokonce královským městem Velvary. Svědčí o tom i poštovní adresa tohoto domu, a to ulice Malovarská čp. 242. Původně tedy součást Malovar, ale v době přidělení čp. domu, již součást města Velvar. U jiných odkazů je uvedeno místo narození Jaroslava Vozába město Velvary (v době narození) i onen dům čp. 242. I já jsem tomu věřil.

Asi jsem to přehnal s důkladností v pátrání. Na katastrálním úřadě ve Slaném jsem zjistil, že onen špýchar byl zakoupen šest let po narození Jaroslava Vozába. Tak následovala opět cesta na matriku do Velvar. V knize narozených města Velvar Jaroslav není. Lze tedy předpokládat, že se Jaroslav narodil ještě v Neuměřicích. Následovala tedy má cesta na matriku do Slaného. Zde se potvrdilo, že se Jaroslav Vozáb narodil v Neuměřicích.

Na tomto místě se omlouvám Velvarům, že jsem svojí horlivostí připravil město Velvary o slavného rodáka. Doufám jen, že to na slávě Jaroslava Vozába nic neubere.

  

    K výročí 25-ti let od úmrtí Jaroslava Vozába.                               

                                                                                                                                     Lain Jiří, Olovnice

 

------------------------------------------------------

 

Poznámka OÚ Neuměřice :

 

Filmografie (výběr):

 

● Anděl svádí ďábla (1988) - tlumočník Pexider

● Nejistá sezóna (1987) - herec poloprofesionálního divadla Květoslav Straka

● Rozpuštěný a vypuštěný (1984) – sluha Pazdera

● Jára Cimrman ležící, spící (1983) – tlumočník

● Slavnosti sněženek (1983) – penzista Trnka

● Evo, vdej se! (1983) – domovní důvěrník Klásek

● Tři veteráni (1983) – kastelán

● Revue na zakázku (1982) – úředník

● Srdečný pozdrav ze zeměkoule 1982)

● Křtiny (1981) – vrátný

● Trhák (1980) – Levota

● Postřižiny (1980) - děkan

● Vrchní, prchni! (1980) – ředitel hotelu

● Báječní muži s klikou (1979) – majitel biografu

● Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) - pojišťovák

● Kulový blesk (1978) – inspektor Drahota

● Otrantský zámek (1977) – zanícený badatel

● Marečku, podejte mi pero! (1976) – tlumočník

● Na samotě u lesa (1976) - notář

● Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) – hlasatel na výstavě psů

 

Epizodní role:

Cauza králík (1979), Temné slunce (1980), Buldoci a třešně (1981), Jak básníci přicházejí o iluze (1983), Papilio (1986), Svět nic neví (1987), Hele, on letí! ( 1984)

 

Jen výjimečně účinkoval v televizi (Sardinky aneb život jedné rodinky, 1986), ale diváci ho mohli vidět v inscenacích her Divadla Járy Cimrmana.

 

                                                                                                                                                                Zdroj: internet

Wikipedie

Antonín STRAKA

Po skončení války se usadil v Kralupech nad Vltavou, kde opravoval jízdní kola. Zemřel 15. 1. 1956 ve Slaném.

Ve své knize Všechny krásy světa se o něm zmiňuje i Jaroslav Seifert.

 

Výpis z matriky:

 

 

 

 

 Jsme moc rádi, že se s vámi můžeme podělit o další informace, které nám i se souhlasem ke zveřejnění poskytla paní Petra Auterská, vnučka Antonína Straky.

 

Rodný list Antonína Straky

Z archivu legionářů

 

Fotografie Antonína Straky

(na poslední fotografii jde A.Straka jako první zleva, na ostatních muž s bradkou)

  

 

 

 

---

---

---